P. Jan Valerián (1879 – 1945) se narodil v rodině mlynáře v obci Zlámance nedaleko Uherského Hradiště asi 20 km od Velehradu. Vyrůstal v katolickém prostředí, ovlivňovaném impulsy z miléniových cyrilometodějských slavností. Po ukončení gymnázia vstoupil do olomouckého kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal na svátek sv. Cyrila a Metoděje dne 5. července 1902 v katedrále sv. Václava v Olomouci.
Jako kaplan působil v Lichnově u Krnova (1902-1904), v Jelení u Bruntálu (1904-1905), v Horním Městě u Rýmařova (1905-1906), v Odrách (1907-1910).
Jako Čech působil převážně v německém prostředí a přes odlišnost jazykovou a kulturní se s ním dokázal ztotožnit, takže se svými farníky dokonale splynul.
Do farnosti Hrozová (něm. Grosse) na Osoblažsku byl jmenován v roce 1910 a působil zde až do podzimu 1921. K hrozovské katolické farnosti patřil také Rusín. Obě části dohromady čítaly tehdy kolem 650 obyvatel. Mladý kněz se ve své nové farnosti velmi angažoval. Pod jeho vedením byla v roce 1912 postavena nová fara, jejíž výstavní budova je dodnes ozdobou vesnice, i když již neslouží svému účelu. Také se hodně věnoval mládeži a dětem obecné školy, kde vyučoval náboženství.
Spolu se svými farníky prožíval strasti a utrpení 1. světové války, jak to popisuje vesnický kronikář Felix Kunisch: V roce 1916 byl kostel připraven o dva větší zvony. Ty byly svrženy z věžního okénka ve směru do vesnice dolů na zem. Také varhanní píšťaly byly odebrány, ale později zase navráceny. Obyvatelé museli odevzdávat všechny kovové předměty, mosazné kliky, žehličky, železné kříže, příbory atd. Všude byl nedostatek potravin, statkáři museli odevzdávat obilí, maso a další produkty. Proto se občas v domácnostech zabíjelo domácí zvířectvo, nebo mlelo obilí „na černo“.Nejdůležitější potřeby se prodávaly na přídělové lístky. Mnozí zemřeli na podvýživu, šířily se nemoci. V roce 1916 bylo obci přiděleno asi 10 židovských rodin z Haliče, o které se obyvatelé museli postarat. Zůstali zde aždo konce války. V roce 1918 přišlo do obce vojsko jako pokraniční stráž a na ochranu před násilníky. Obsadili domy č. 57 a 27. Někteří z nich se v obci oženili.
Pobyt v Hrozové P. Jana Valeriána končí dne 1. listopadu 1921, kdy předává farnost P. Jindřichu Grygarovi. Za jeho působení byly v roce 1922 pro kostel pořízeny 3 nové zvony: „Válečník“(Krieger), „Magdalena“ a „Ave Maria“. Třetí zvon sloužil jako „umíráček“. Bylo na něm vyryto: „Svatá Maria, pros za nás v hodině smrti. Věnováno od Karla a Marie Reisch.“ (Náhrobek této rodiny stojí dosud nedotčen nedaleko vchodu na kůr). Zvony „Magdalena“ a „Krieger“ byly trochu větší a byly pořízeny z darů obyvatel Hrozové a Rusína.
Ale vraťme se zpět k P. Valeriánovi. Až do odstoupení pohraničí v důsledku mnichovské dohody působil na Hlučínsku ve farnosti Chuchelná.
V roce 1939 po dohodě s tehdejším generálním vikářem Josefem Martinem Nathanem z Branic u Krnova zůstal na území Německé říše a to ve farnosti Březová u Vítkova.
Tady prožíval události 2. sv. války, které nakonec přivodily jeho smrt. Pro kněze nebylo působení v česko-německém prostředí jednoduchou záležitosí, neboť veškerý společenský i náboženský život byl bedlivě sledován německou tajnou policií – gestapem a jakékoliv veřejně i soukromě projevované neloajální postoje, zvláště kněze české národnosti, byly cíleně sledovány a přísně postihovány. Díky svým dlouholetým zkušenostem se mu po několik let dařilo plnit své povinnosti, aniž by se dostal do konfliktu s nacistickou mašinérií.
Avšak 2. ledna 1945 byl P. Valerián na základě udání zatčen na faře v Březové opavským gestapem pro poslech zahraničního rozhlasu a uvězněn. Při domovní prohlídce bylo nalezeno údajně nedovolené množství mouky, takže k obvinění bylo připočteno poškozování válečného hospodářství. Dne 24 ledna 1945 byl bez soudního řízení deportován do policejní věznice v Terezíně-Malé pevnosti. Terezín měl být s největší pravděpodobností přestupní stanicí do koncentračního tábora Dachau, kde byla vězněna většina kněží. Nepřehlednost situace na konci 2. sv. války to však už nedovolila.
V Terezíně byl umístěn na cele č. 45, později na č. 43 jako vězeň č. 884. Zde podle oficiálního úmrtního lístku zemřel 2. května 1945 na záškrt. Podle osobního svědectví spoluvězně pana Augustina Šimíčka však nastalo jeho úmrtí za zcela jiných okolností. Přes blížící se konec války byli vězni neustále fyzicky týráni běháním a bitím. Vězni museli při nočním nástupu na příkaz dozorce Stephana Rojka probíhat neosvětleným úzkým tunelovým průchodem. Zde docházelo k tlačenici a pádům vězňů . To se stalo i P. Valeriánovi, který upadl a byl těžce zraněn. Protože nebyl schopen dalšího pohybu, byl dozorcem Rojkem, který byl znám svou nenávistí ke katolickým kněžím, ubit pažbou pistole.
Pochován byl v některém z bezejmenných hrobů Národního hřbitova v Terezíně. Jméno P. Jana Valeriána je umístěno na pamětní desce v Chuchelné v seznamu obětí 2. sv. války.
(Z textu autora P. Jana Larische, ThD. vybrala a poznámkami z kroniky Felixe Kunische doplnila Mgr. Ludmila Čajanová)